Švédština je s více než 10 miliony mluvčích největším severským jazykem. S dánštinou, norštinou, islandštinou a faerštinou patří do skupiny severogermánských jazyků, v níž spadá do východní větve. Nejblíže má k psané norštině a dánštině, jejichž mluvené varianty jsou mezi sebou také bez výraznějších problémů srozumitelné. Švédština je jazyk převážně analytický, má minimální flexi, tedy prakticky postrádá skloňování a časování, a má pouze dva gramatické rody. Ve švédštině je pevně daný slovosled. Zvláštní a významná je melodie jazyka a intonace, která pomáhá k pochopení významu.

Současná standardní švédština (standardsvenska, rikssvenska – říšská švédština, případně také högsvenska – vysoká švédština, užívané hlavně pro finskou švédštinu) je založená na nářečích, kterými se hovoří v oblasti středního Švédska, kolem velkých jezer a v okolí Stockholmu. Z těchto nářečí vychází také standardní výslovnost, která se v jiných dialektech může značně odlišovat.

Ve Švédsku se píše latinkou (26 znaků) rozšířenou o tři zvláštní grafémy å, ä a ö. Tyto znaky vznikly v 16. století, kdy nahradily zápis samohláskových dvojic ao, ae a oe, které se většinou zapisovaly nad sebe. Všechny tyto znaky jsou považovány za samostatná švédská písmena, nikoli za znaky s diakritikou. V abecedě je najdeme za písmenem Z.

Písmeno w bylo do švédské abecedy zařazeno až v roce 2006, do té doby bylo variantou v. Stejně jako q a z se w vyskytuje především ve vlastních jménech a výpůjčkách.

Diakritická znaménka se ve švédštině objevují velmi zřídka, často kvůli označení přízvuku (é), ve jménech a cizích slovech. Pravopis švédštiny je fonologický, tedy funguje na principu „píšu, jak slyším“.

A právě fonetika je při studiu švédštiny klíčová. Pro Čechy je švédská intonace velmi melodická, je ovšem zásadní pro pochopení významu, protože některá homonyma se liší právě pouze tím, jak se vyslovují.

Ve výslovnosti se rozlišují dva akcenty, tzv. akut (klesavá intonace stejně jako v češtině) a grav (přízvučná slabika se vysloví s klesající intonací, následující slabika se však vysloví vyšším tónem). Obtížně zvládnutelná může být také výslovnost švédských samohlásek, kterých je devět, ale reprezentují celkem 17 fonémů, které se liší kvalitou a jistým stupněm kvantity (délky). Podle délky samohlásky se také mění místo artikulace. Výslovnost švédských souhlásek je podobná jako ve většině germánských jazyků, ale existují tu také souhlásky dlouhé. Počáteční p, t, k jsou většinou s přídechem.

Zvláštností je výslovnost některých skupin souhlásek, které tvoří jeden foném, například počáteční kj- jako ve slově kjol (sukně), se čte jako /ɕ/, tedy podobně českému š.

Jedinečným zvukem je potom takzvaný sje-ljud jako ve slovech sjö (jezero) nebo sjuk (nemocný), který nebyl popsán v žádném jiném jazyce. Má několik variant výslovnosti, nejčastěji se zapisuje jako /ɧ/ (leží mezi českým š a ch).

Slovníček

Počítání do deseti: ett, två, tre, fyra, fem, sex, sju, åtta, nio, tio

Hej!                     Ahoj!

God morgon!    Dobré ráno!

God dag!            Dobrý den!

God kväll!          Dobrý večer!

God natt!           Dobrou noc!

Hej då!                Ahoj! (při loučení).

Ja                         Ano

Nej                       Ne

Tack!                   Děkuji!

Ingen orsak!      Prosím!

Förlåt.                 Promiňte.

Varifrån kommer du?                    Odkud jsi?

Jag kommer från Tjeckien.           Jsem z Čech.

Talar du engelska?                          Mluvíš / mluvíte anglicky?

Hur heter du?                                   Jak se jmenuješ?

Jag heter …                                       Jmenuji se …

Jag älskar dig.                                  Miluji tě.