Staroseverština
Ve Skandinávii se v letech 200–700 n.l. hovořilo tzv. praseverštinou (urnodisk). Zajímavostí z této doby je, že například odpadají hlásky j- či w- na začátku slov, zatímco v němčině se dochovaly dodnes (jung x ung; Wort x ord) a že spojení -ht (v němčině dnes -cht) se změnilo na -t (srov: Nacht x nat). V 6. až 8. století došlo k výrazným změnám, např. tzv. synkopě, tedy k vymizení nepřízvučných a nenasalizovaných samohlásek. Tím, že byl přízvuk (v indoevropských jazycích původně zřejmě volný) v praseverštině již fixován na kořenové slabice, začala také hrát roli hlásková změna zvaná umlaut, kdy se samohláska připodobní samohlásce (a, i či u) v následující slabice (land – lǫndum). Po těchto změnách se hovoří o jazyce jako o staroseverštině, obvykle označující období mezi roky 700 a 1350.
Díky runovým nápisům z té doby víme, že řeč měla již v osmém století strukturu podobnou té, kterou vidíme v prvních dochovaných rukopisech z 12. století. V 12. století se v Norsku již řeč značně začala odlišovat od islandské varianty a kolem roku 1350 je již rozdíl mezi mluvenou norštinou a tradiční psanou řečí tak velký, že zapisovatelé měli problémy udržet správnou morfologii. K tomuto období lze tedy mluvit o konci staroseverštiny.
Flektivní systém se zachoval v ostrovních skandinávských jazycích (islandština, faerština), zatímco v kontinentálních (dánština, norština, švédština) byl v pozdějším období zjednodušen a tyto jazyky získaly vlastnosti jazyků analytických.
