Staroseverština
Nejstarší písemné památky jsou psány runovým písmem, které vzniklo na evropském kontinentu jako první germánské písmo. V době 200-700 se používal tvz. starší fuþark (akronym pocházející z prvních písmen runové „abecedy“) s 24 znaky, po roce 700 mladší fuþark s 16 znaky.
Runové znaky měly akrofonický systém: každá runa označovala jednak slovo a jednak znak - písmeno pro první hlásku daného slova (např. runa „ᛊ“ označuje sól - slunce a písmeno s). Runy byly určeny k rytí, měly tedy ostré hrany. Většina runových nápisů se dochovala na kamenech (na náhrobních kamenech ukazujících počátky christianizace i na těch z pozdního středověku), ale máme i nápisy ve dřevě či kovových předmětech a kuriozitou je na pergamenu zapsané skånské právo zvané Codex runicus.
Latinka přišla na Sever s křesťanstvím a začalo se jí psát na Islandu a v Norsku v 11. století, i když nejstarší z dochovaných fragmentů pochází až z poloviny 12. století. Naprostá většina dochovaných staroseverských textů byla zapsána v západoseverském prostoru, a v jeho rámci jednoznačně vítězí Island. Jako důvod tohoto jevu badatelé zmiňují tamní kontakty s vernakulárními jazyky píšícími Anglosasy a Iry a vstřícný postoj k pohanské minulosti. Švédové a Dáni naopak mají kvůli kulturnímu vlivu Německa více památek v latině.
Staroseverská literatura vychází z diametrálně odlišných představ a hodnot, než jsou ty naše, a může nám při pečlivé četbě nastavit zrcadlo, ve kterém uvidíme nesamozřejmost našich východisek. Mezi staroseverské žánry patří poezie skaldská, mytologické a hrdinské básně Starší Eddy, z prózy nejstarší historiografie a sbírky kázání, Mladší Edda z pera Snorriho Sturlusona slavné islandské rodové ságy, ságy královské s vrcholem v Snorriho Heimskringle, ságy o dávnověku a ságy lživé či evropskými texty inspirované ságy rytířské.
V rukopisech není možné hledat jednotný pravopis, takže pro snazší čtení se někdy na Islandu originální texty vydávají místo v kritické, rukopisu odpovídající verzi v tzv. normalizované verzi. Jde o sjednocení variant zápisu slov i koncovek, které vytvořili islandští jazykovědci, a tak se v těchto vydáních staroseverských textů pravopis přibližuje moderní islandštině. Rozdíl si můžeme ukázat na příkladu věty ze Ságy o Barlaamovi a Josaphatovi:
Rukopisná verze: Gerom nv upp haf roeðovarrar vm tru girkkia oc siam hueria skilníng er þeir hava haptt.
Normalizovaná verze: Gerum nú upphaf rǿðuvárrar um trú grikkja ok sjám hverja skilning er þeir hafa haft.
