Úvod o jazyce

Staroseversky hovořili staří vikingové. Je to dnes mrtvý jazyk. Díky své bohaté literární tradici se studuje  dodnes.  Je takovou latinou Severu.

Staroseverština (v staroseverských rukopisech zmiňovaná jako norrænt mál či dǫnskt tunga, švédsky fornnordiska či fornisländska, dánsky a norsky urnordisk či oldnordisk, islandsky norræna, francouzsky vieux norrois, anglicky Old Norse nebo nyní Old Norse-Icelandic, německy Altnordisch) byl germánský jazyk, kterým se hovořilo a psalo mezi lety 700 – 1350 v Norsku, na Islandu a dalších místech osídlených Seveřany (Grónsko, Faerské ostrovy, Shetlandy, Orkneje, části Hebrid, ostrova Man, Irska a Skotska) a z nějž se později vyvinuly dnešní severogermánské jazyky – dánština, švédština, norština, faerština a islandština.

V 9. století došlo k postupnému  štěpení staroseverštiny na východní a západní větev. Východní starou severštinou se hovořilo na území dnešního Dánska a Švédska – jazyky označované jako stará dánština a stará švédština byly v tomto období v podstatě identické. Západní stará severština byla používána na území dnešního Norska a jejími obyvateli osídlovaných ostrovech, písemně především na Islandu.

Ve staroseverštině existuje mnoho runových nápisů, které ukazují vývoj řeči do 12. století, nicméně jsou fragmentární a dostatečnou znalost syntaxe, slovní zásoby a fonetických detailů z nich získat nemůžeme. Nejdůležitějším zdrojem znalostí o této řeči jsou tedy dochované rukopisy napsané latinkou, kterých je nebývale mnoho – po irštině nejvíce, co v Evropě ve vernakulárních jazycích máme.