Sámština
Je-li nutné jedinou větou charakterizovat novodobé dějiny sámského společenství v Norsku, pak musíme říci: Je to doba před norvegizací, během norvegizace a po ní. Norvegizace (popř. finizace ve Finsku a svekizace ve Švédsku) byla menšinová politika v Skandinávii, která od 19. století prosazovala kulturně jazykovou asimilaci, jíž byly vystaveny všechny menšiny ve Skandinávii.
Pro pochopení kontextu současné situace sámštiny si musíme stručně připomenout toto sámské „období temna“, kterému dnešní sámští politici a aktivisté dávají za vinu neuspokojivý status sámských jazyků a kultury a ke kterému se často odkazuje v narativu o sámských jazykovědných otázkách.
Od poloviny 19. století zhruba do 60. let 20. století byli Sámové pod silným tlakem asimilační politiky. V důsledku rasistických ideologií a norského národnostního hnutí byli od konce 19. století vystaveni opatřením, která je jako nemluvčí norštiny cíleně znevýhodňovala.
Konkrétně se to např. týkalo pozemkového zákona z počátku 20. století, který poskytoval půdu pouze norsky mluvícím obyvatelům, a opatření, která zakázala používat sámštinu jako vyučovací jazyk a jako jazyk komunikace mezi dětmi v internátních školách. Učitelům byl dáván příplatek podle toho, kolik žáků naučili hovořit norsky.
Tlak na asimilaci občanů do struktur národního státu a jeho kulturních i jazykových premis byl zvláště zřetelný v poválečném období rekonstrukce válkou zničeného severu. I když řada sámských organizací dlouhodobě protestovala proti asimilačním tendencím, norvegizace oficiálně skončila až v 70. letech 20. století, kdy tehdy už stabilizovaná norská společnost začala sámským požadavkům věnovat větší pozornost.
Od sedmdesátých let 20. století Sámové rozšířili svou rétoriku o témata ekologických aktivistů, jak bylo patrné ve společných protestech proti výstavbě vodní elektrárny ve Finnmarce (tzv. Alta saken), a navíc se intenzivně zapojili do mezinárodního hnutí za práva původních populací.
Mezi ostatními menšinami si získali jedinečné postavení, což jim dalo možnost kriticky se ohradit proti mo¬rálnímu nároku iniciativy Norska za dodržování lidských práv ve světě. Argumentovali tím, že tato práva se v případě norských Sámů nedodržují. V posledních desetiletích Sámové zažívají etnické obrození postmoderní éry, ve kterém usilují o odčinění historických křivd asimilace a kdy se prostřednictvím nově ustanovených sámských institucí domáhají zajištění prostoru pro udržitelný rozvoj sámské společnosti.
Za zásadní průlom v jazykově emancipačním hnutí lze považovat fakt, že se otázkou jazykové politiky již nezabývá pouze sámská elita, ale že se stala součástí každodenní agendy sámských institucí. Sámština se jako důležité společenské a politické téma dostala do popředí pozornosti i v politice Norska.
Norský stát musel nakonec uznat, že ochrana a rozvoj sámského jazykového dědictví není jen kulturní hodnotou, ale týká se základních lidských práv a spravedlnosti. Hlavní prioritou sámské politiky je vitalizace, tj. posílení vitality sámštiny tam, kde se jí ještě hovoří, a revitalizace, tj. navrácení sámštiny do míst, kde už téměř zanikla.
V posledních letech se podařilo uskutečnit řadu důležitých opatření. V roce 1989 byl založen sámský parlament jakožto nejvyšší zastupitelský úřad Sámů zodpovědný za rozvoj sámské kultury a jazyka. Jeho voliči jsou mimochodem přijímáni k registraci na základě jazykových kritérií. První vysoké učení pro Sámy, Sámi allaskuvla si klade za cíl prosadit výzkum z hlediska Sámů, intenzivně se vědecky zabývat otázkami relevantními pro sámskou společnost a vychovávat sámské učitele, novináře a umělce.
Zdá se, že bitva je na poli legislativním i politickém vyhraná, protože se norský stát zavázal napravit poměry Sámů pomocí změn v ústavě, sámština byla zrovnoprávněna s norštinou, byla zavedena výuka sámštiny na školách a také celoplošné vysílání několika programů v sámštině.
Zdá se, že bitva je na poli legislativním i politickém vyhraná, protože se norský stát zavázal napravit poměry Sámů pomocí změn v ústavě (viz sámský zákon z roku 1990, kdy byla sámština zrovnoprávněna s norštinou, byla zavedena výuka sámštiny na školách a také celoplošné vysílání několika programů v sámštině).
Ovšem Sámy teď čeká období možná ještě náročnější. Aby se totiž mohla politická a legislativní opatření vybojovaná sámskou elitou prosadit v praxi, je třeba zvrátit negativní předsudky mnoha Norů a také přesvědčit sámské rodiče, že budoucnost sámštiny je zodpovědností každého jedince.
Nelze považovat za samozřejmé, že všichni členové etnické skupiny svým původním jazykem hovoří, a ti, kdo menšinovým jazykem mluví, se v něm umí vyjádřit i k jiným než rodinným tématům, jsou v tomto jazyce gramotní a zvládnou v něm pronést projev na veřejnosti. To se týká i řady mluvčích sámštiny, kteří získali vzdělání v majoritních jazycích. Jen polovina z nich dokáže využít právo psát úřadům v sámštině nebo sledovat sámský tisk a někteří ani neumí pomoci dětem s úkoly na hodinu sámštiny.
