Norština
Norština je blízká švédštině a psané dánštině. Zpočátku postupuje učení jazyka rychle: brzy se umí člověk vyjádřit, brzy rozumí.
Norština se na první pohled jeví jednoduše: jen několik písmen – ø, å, æ – ruší celkový dojem z jazyka, který na toho, kdo umí německy či anglicky, působí povědomým dojmem.
Norská abeceda nekončí písmenem Z, resp. Ž, ale Å.
Výslovnost je typická slovní melodickou intonací, která norštinu charakterizuje.
Norsky mluví kolem 4,5 milionu lidí v Norsku, k norštině jako rodnému jazyku se ale hlásí i početná skupina vystěhovalců v USA, hlavně ve státech Wisconsin a Minnesota.
Mluvčí norštiny mohou volit mezi dvěma variantami existujícího spisovného jazyka: bokmål a nynorsk. Podobná situace je v Evropě ojedinělá (dvojjazyčných států je několik, v Norsku jde však o variantu jednoho jazyka).
Při pohledu na mapu je nápadná nejen poloha Norska, ale i jeho geomorfologická členitost – však má také norština 103 pojmů pro pojmenování tvaru krajiny. Fjordy, horstva a hluboká údolí ovlivnily jazykovou situaci země: bránily kontaktům, obyvatelé na druhé straně hor si byli naprosto cizí a mluvili zcela jiným dialektem.
Mluvčí norštiny mohou volit mezi dvěma variantami existujícího spisovného jazyka: bokmål a nynorsk. Podobná situace je v Evropě ojedinělá (dvojjazyčných států je několik, v Norsku jde však o variantu jednoho jazyka).
Tato situace má své kořeny v historickém vývoji země, jež prožila více než čtyři století pod politickou a kulturní nadvládou Dánska. V době unie s Dánskem se veškerý politický, duchovní, kulturní i společenský život odehrával buď přímo v Dánsku, anebo – sice na území Norska –, avšak s využitím dánštiny. Po vyhlášení samostatnosti 17. května 1814 (tento den se dodnes slaví jako statní svátek) se Norové rozhodli, že budou používat obě varianty svého jazyka – bokmål (ponorštěnou dánštinu) a nynorsk neboli na základě dialektů sestavenou „novou norštinu“.
Norština patří podobně jako dánština, švédština, islandština a faerština do skupiny severogermánských jazyků. Všechny tyto jazyky vycházejí ze společné staroseverštiny (k níž má nejblíže islandština).
Hlavní výzvou při studiu norštiny je, že používá dvě varianty jazyka, jinak je to jazyk – dalo by se říci – přehledný a jeho struktura je systematická a odvoditelná. Na těchto stránkách vycházíme z varianty bokmål.
Přestože je v zásadě jednoduchá, je téměř nemožné stanovit stručná pravidla výslovnosti norštiny, protože výslovnost se liší hlavně v jednotlivých nářečích. Základní rysy výslovnosti, které jsou víceméně společné:
Přízvuk je většinou (tak jako v češtině) na první slabice slova, je však mnohem silnější a výrazněji odlišuje výslovnost přízvučných a nepřízvučných hlásek. Všechny přízvučné slabiky jsou v norštině dlouhé, nepřízvučné jsou krátké. Délka slabiky se projevuje buď dlouhou samohláskou (v případě, že za ní následuje jen jedna souhláska, nebo za dlouhou souhláskou, např.: tak [ta:k] střecha a takk [tak:] dík). Pro norštinu (stejně jako pro švédštinu) je charakteristická slovní melodie či intonace, která má dvojí podobu. Každý pokus o jednoduché stanovení pravidel pro 1. a 2. intonaci však ztroskotává na množství výjimek. Intonace dodává jazyku zvláštní typickou melodičnost.
(Dvojtečka značí délku předchozí hlásky.)
A, a [a:] K, k [ko:] U, u [ü:]
B, b [be:] L, l [el] V, v [ve:]
C, c [se:] M, m [em] W, w [dobltve]
D, d [de:] N, n [en] X, x [eks]
E, e [e:] O, o [u:] Y, y [Y*:]
F, f [ef] P, p [pe:] Z, z [set]
G, g [ge:] Q, q [kY*:] Æ, æ [æ:]
H, h [ho:] R, r [ær] Ø, ø [ö:]
I, i [i:] S, s [es] Å, å [o:]
J, j [jod] T, t [te:]
V norské gramatice najdeme mnoho podobností s němčinou (pozůstatky pádů, tvoření slov a skladba vět) a s angličtinou (užívání slovesných časů a způsobů), ovšem uživatelé se potýkají s podobnými problémy jako pravopis. V rámci snahy o sblížení obou norštin je povoleno užívat u jednoho slova i několik tvarů, nebo v případě podstatných jmen i rodů.
Podstatná jména
Norská podstatná jména mají tři rody a jim odpovídající členy – neurčité a určité. Rod mužský (hankjønn), rod ženský (hunkjønn) a rod střední (intetkjønn). Rod podstatného jména vyjadřuje i člen. Systém pádů se zjednodušil na pouhé dva: na první a druhý (přivlastňovací) pád.
Neurčitý člen se klade před podstatné jméno:
- mužský rod en,
- ženský rod en/ ei,
- střední rod et.
Užívání určitého členu je složitější: připojuje se za podstatné jméno a tvoří s ním jeden celek:
V množném čísle přibírají substantiva mužského a ženského rodu pravidelnou koncovku -er (-r): gutt-gutter, skole-skoler;
nepravidelnou koncovku -e ve slovech končících na -er: lærer-lærere.
Pro střední rod platí, že podstatná jména jednoslabičná zůstávají v množném čísle většinou bez koncovky, zatímco slova víceslabičná tvoří plurál pravidelně koncovkou -er.
Určitý tvar v množném čísle se tvoří koncovkou -ene/ -ne pro všechny rody,
guttene, skolene, pikene, lærerne.
Jen několik podstatných jmen středního rodu má povinnou koncovku -a: et barn- barnet-barn-barna.
Pádové tvary u podstatných jmen neexistují, výjimku tvoří 2. pád, který plní úlohu přivlastňování. Tvoří se připojením -s k podstatnému jménu: fars bil (otcovo auto).
Slovesa se časují ve třech osobách a ve dvou číslech (avšak časování je jednoduché, tvary stejné ve všech osobách a číslech – časuje se koncovkou -er), dělí se na pravidelná a nepravidelná (podobně jako v němčině či v angličtině) a používání časů se téměř shoduje s anglickými pravidly (předpřítomný čas, předminulý čas, budoucí čas).
Infinitiv slovesa používá částici å (zcela analogicky s anglickým to): å gå (jít).
U přídavných jmen je třeba rozlišovat užití v určitém a neurčitém tvaru (viz podstatná jména). U osobních zájmen norštině stačí pouhé dva pádové tvary: nominativní (pro 1. pád), např. já jeg; a objektový (pro ostatní pády), např. mě, mně meg. Ostatní slovní druhy jsou neohebné a při jejich používání si vystačíme se slovníkovými hesly.
Základy norštiny lze zvládnout snadno, ale umět jazyk dobře – to trvá.
