Finština
Finština je pro většinu lidí jedním z nejzáhadnějších a nejméně srozumitelných evropských jazyků. Zatímco hlavní jazyky ostatních severských zemí se navzájem podobají a jejich mluvčí sousedům alespoň do jisté míry rozumějí, s Finem si jeho rodnou řečí rozhodně nepopovídají. Na rozdíl od ostatních velkých severských jazyků, které se řadí k severogermánské jazykové větvi, není totiž finština nejen jazykem germánským, ale dokonce ani indoevropským.
Několik příbuzných finštiny bychom přesto v Evropě našli – především hodně podobnou estonštinu a pak hodně vzdálenou maďarštinu. Všechny tyto jazyky patří do uralské jazykové rodiny, kterou lze rozdělit na větev ugrofinskou a samojedskou (do ní patří jazyky střední Sibiře). Do ugrofinské větve pak spadá skupina ugrická (maďarština aj.) a finsko-permská, v jejíž baltofinské podskupině nalezneme kromě finštiny nebo estonštiny například meänkieli, karelštinu, kvénštinu či votštinu nebo již téměř vymřelou livonštinu a vepštinu. V jiné podskupině bychom pak našli jazyky sámské.
Výhodou finštiny je alespoň snadná výslovnost – všechno se čte přesně tak, jak se píše. Zvyknout si je potřeba jen na otevřené samohlásky ä, ö, y (čte se jako německé ü) a vysokou koncentraci nejrůznějších dvojhlásek. Zkuste si říct třeba lyödä löylyä nebo töykeä yötyöläinen. Anebo klidně jen popřát „dobrou noc“ – hyvää yötä!
Protože tedy finština náleží k velmi specifické jazykové rodině, která prošla svébytným vývojem, má pro nás exoticky znějící slovní zásobu i zvláštní, poměrně komplikovanou gramatickou strukturu. Na obojí je při studiu tohoto jazyka potřeba si delší dobu zvykat.
Jako aglutinační jazyk si finština libuje v množství koncovek či jiných typů morfémů, jichž může ke kmeni slova připojit hned několik. Každá část slova má obvykle svůj jeden specifický význam (pád, osoba, množné číslo, přivlastňování, otázka, důraz apod.).
Například slovo taloissammekinko se skládá z kmene talo (dům), znaku množného čísla -i-, pádové koncovky -ssa (česky mu zde odpovídá předložka „v“), přivlastňovací koncovky -mme (náš), přípony -kin znamenající „také“ a přípony -ko pro zjišťovací otázku. Celý výraz v tomto tvaru tedy znamená: „Také v našich domech?“ Před připojením koncovek se ale kmen slova může ještě změnit podle slovního typu a pravidel střídání kmenových souhlásek.
A tak se například z jednoduchého slova koe (zkouška) může stát po připojení koncovky prvního pádu množného čísla (-t) poměrně odlišné slovo kokeet (zkoušky) nebo ze slova joki (řeka) tvar joessa (v řece). Slovních typů jmen s odlišným způsobem tvorby kmene jsou ve finštině asi tři desítky. Obzvlášť náročné na vytvoření jsou tvary množného čísla.
Slovesných typů je ve finštině „pouze“ šest, ale systém slovesných tvarů je poměrně bohatý – mimo jiné čítá hned pět infinitivů, z nichž některé se dají dokonce i skloňovat pádovými koncovkami.
Hojně používané jsou tvary jmenné, zejména participia, která na pokročilé úrovni jazyka slouží mj. ke stahování různých typů vedlejších vět do věty hlavní, čímž vzniká velmi kondenzované sdělení.
Finská slovesa nemají budoucí čas, existuje pouze čas přítomný (který lze použít i s významem budoucnosti) a tři časy minulé – imperfektum, perfektum a plusquamperfektum. Pasivum je ve finštině pouze neosobní.
Zápor se tvoří pomocí záporného slovesa ei, které přebírá osobní koncovky – srov. např. olen tšekkiläinen (jsem Čech/Češka) × en ole tšekkiläinen (nejsem Čech/Češka)
Poměrně známým faktem je, že se finština pyšní hned čtrnácti pády, na rozdíl od češtiny má ale každý pád většinou jen jednu koncovku. Některé pády vyjadřují to, co čeština předložkami – například pádová koncovka -lla znamená „na“ (něčem), asemalla je tedy „na nádraží“ (asema – nádraží). Stejná koncovka ale může mít i význam časový, kesällä je „v létě“ (kesä – léto), yöllä je „v noci“ (yö – noc) nebo se používá například v konstrukci nahrazující ve finštině neexistující sloveso „mít“ – minulla on koira znamená „já mám psa“.
Specifickým slovním druhem jsou postpozice, které se staví za slovo, s nímž úzce souvisejí, a mají nejrůznější škálu významů – upřesňují lokalitu, čas, kauzalitu, prostředek, míru, okolnost apod. Řadu z nich lze také skloňovat, na rozdíl od českých předložek. Srov. např. pöydän alla (pod stolem), pöydän alta (zpod stolu), pöydän alle (pod stůl).
Další zvláštností finštiny je úplná absence gramatického rodu, a to dokonce i na úrovni osobního zájmena 3. osoby jednotného čísla. Hän znamená jak „on“, tak i „ona“. Nevyjádřenost rodu je zvláště pro překladatele někdy poměrně velkou výzvou. Například věta hän rakastaa häntä může bez bližšího kontextu znamenat „on miluje ji“, „ona miluje jeho“, „on miluje jeho“ či „ona miluje ji“.
Složitou gramatiku alespoň částečně kompenzuje poměrně snadná výslovnost, ve finštině se všechno čte přesně tak, jak se píše.
Mluvidla je jen potřeba přizpůsobit pro nás nezvyklým předním samohláskám ä, ö, y (čte se jako německé ü) a vůbec velkému množství samohlásek, které se navíc mohou spojovat v celkem 18 dvojhlásek (oproti českým třem).
Pozoruhodným jevem je samohlásková harmonie, díky níž se v jednom slově nemohou vyskytnout zároveň samohlásky přední (ä, ö, y) a zadní (a, o, u). Kvůli tomu má řada koncovek dubletní tvar (-ssa i -ssä, -vat i -vät, -nut i -nyt apod.) – např. Prahassa (v Praze), ale Helsingissä (v Helsinkách).
