Dánština
Přestože Dánsko rozlohou patří k menším evropským státům, zaujme na první pohled geografickou rozmanitostí, pevninskou částí zvanou Jutsko a mnoha ostrovy po jeho západní a především východní straně. Na každém obydleném ostrově se jazyk vyvíjel svým způsobem individuálně, což je patrné dodnes. Ostrovy (celkem jich je přes čtyři sta) tvoří přibližně třetinu rozlohy dánského území a žije na nich polovina celkového počtu obyvatel. Vždyť i hlavní město Kodaň leží na ostrově (na Sjællandu)!
Jihošvédská oblast Skåne, která k Dánskému království patřila do roku 1658, se tradičně řadila k východodánské jazykové oblasti a tamější jazyk byl označován za dánský dialekt stejně jako jazyk na nedalekém dánském ostrově Bornholmu v Baltském moři. Od připojení Skåne ke Švédsku se tato oblast jazykově označuje za jihošvédský dialekt, nicméně jsou v něm dodnes patrné výrazné dánské rysy.
Norsko bylo pod dánskou nadvládou až do roku 1814, v té době v Norsku dánština dominovala, byla jazykem správy, kultury i vzdělanosti.
Dánština patří k severogermánským jazykům a používá ji necelých šest milionů mluvčích. Přestože je samotné Dánsko rozlohou přibližně poloviční než Česká republika, dělí se na tři hlavní jazykové oblasti (východodánská, ostrovní, západodánská neboli jutská), které se dělí na další podoblasti a celkem je možné v Dánsku slyšet osmnáct různých kodifikovaných nářečí, které se liší intonací, slovní zásobou i gramatikou.
Z gramatického hlediska u dialektů asi nejvíce zarazí různost užití gramatických rodů. Ve spisovné dánštině (rigsdansk) jsou kodifikované dva gramatické rody, et (tzv. společný, utrum) a en (střední, neutrum), ale například na ostrově Fyn ve středním Dánsku se dodnes používají tři různé rody en mand [i], en kone (en), et hus (et). V západojutském dialektu naopak narazíme na pouhý jeden gramatický rod, a sice en (en hus – ve spisovné dánštině by to byla chyba).
Původně měla dánština stejně jako ostatní germánské jazyky tři rody, ale již ve středověku rod ženský a mužský začal splývat v jeden (utrum – en), a dodnes spisovná dánština používá rody pouze dva.
Z hlediska výslovnosti se dialekty liší mírou „zpěvavosti“, spojováním a zkracováním slov, které bychom laicky označili za mumlání, výslovností „v“ (jako „v“ či jako „u“), ale také užitím rázu (viz níže), např. na ostrově Bornholm se ráz nevyskytuje vůbec, naopak v Kodani se až nadužívá při emfázi i afektu.
Dánská fonologie činí cizincům značné potíže, protože dánština disponuje neobyčejně bohatým inventářem vokálů, v němž se rozlišuje 16 – 18 různých kvalit. Navíc se rozlišují vokály krátké, dlouhé a s rázem.
Souhlásky na konci slabik slábnou, čímž vznikají vokalické konsonanty (srov. mad, syv, far).
Redukované „e“ (šva) často splývá s okolními hláskami.
Nejasné hranice mezi samohláskami a souhláskami způsobují, že v běžné dánštině vznikají dlouhé vokalické sekvence, jako např. røget ørred [ˈʁʌjəðˈɶɐ̯ʌð], tj. „uzený pstruh“. Ty bývají těžko srozumitelné i vyslovitelné pro ty, kteří nemají dánštinu jako mateřský jazyk.
Celá dánština je de facto založená na vokálech. V psané podobě jich sice najdeme pouze devět, nicméně v běžné výslovnosti jich zaslechnete až dvacet dva a někteří lingvisté uvádějí dokonce čtyřicet různých vokálů!
Tím dánština překonává snad všechny jazyky světa. Pro srovnání si připomeňme, že angličtina má cca dvanáct vokálů, španělština stejně jako čeština pět. Základní samohláskový systém je ovšem obtížné si osvojit nejen pro cizince, ale i pro samotné dánské děti. Z průzkumů vyplynulo, že zatímco rok a půl leté dánské dítě je schopno se naučit přibližně 85 slov (a porozumět jim), v sousedním Švédsku srovnatelné dítě ovládá dvojnásobný počet.
Jedním z diferenciačních znaků dánštiny je ráz (stød), který se vyznačuje především uzávěrou v hrdle. V mnoha případech je rozhodující pro porozumění mezi minimálními páry, tedy velmi podobnými slovy, (srov. hun [ˈhun] „ona“ a hund [ˈhunˀ] „pes“; ven [ˈvɛn] „kamarád“ a vend! [ˈvɛnˀ] „otoč!“; mor [ˈmoɐ̯] „máma“ a mord [ˈmoˀɐ̯] „vražda“).
Vyskytuje se např. v koncovkách -et, -ede, ale i uprostřed slova mezi samohláskami. Vyslovuje se na pomezí anglického „th“ a českého „l“. V kombinaci s ráčkovaným „r“ je pro Čechy skutečným výslovnostním oříškem, jako např. Frederiksberg [fʁεðʁεgsˈbæɐ̯].
Poměrně překvapivé je tvoření určitého členu. Stejně jako v mnoha jiných anglosaských jazycích se určitý člen používá ve chvíli, kdy o jistém substantivu mluvíme poněkolikáté, a tudíž přesně víme, o čem je řeč (Ta kniha leží na stole), případně je z kontextu zjevné, co myslíme (Slunce svítí. / Bolí mě hlava.) Zatímco bychom v němčině či angličtině určitý člen jednoduše prohodili za člen určitý před podstatným jménem, v dánštině člen připojujeme jako koncovku podstatného jména a říkáme mu postpozitivní člen. Například pes: en hund – hunden; dítě: et barn – barnet (srov. anglické a child – the child).
Pozdravy:
Hej! Goddag! Ahoj! Dobrý den!
Hej-hej! Farvel! Měj se! Nashledanou!
Tak. Díky.
Mange tak. Mockrát děkuju.
Hvor kommer du fra? Odkud jsi?
Jeg kommer fra Tjekkiet. Jsem z Čech.
Hvad hedder du? Jak se jmenuješ?
Jeg elsker dansk. Miluju dánštinu.
Počítání do deseti:
en
to
tre
fire
fem
seks
syv
otte
ni
ti
Překvapivé mohou být vyšší číslovky, např. padesát se řekne halvtreds – proč? Je to zkrácenina původního halvtre sinds tyve, což znamenalo dva a půl krát dvacet; obdobně také sedmdesát (halvfjerds) a devadesát (halvfems).
