Finština
Vedle kodifikované psané podoby finštiny (kirjakieli) existuje též finština mluvená (puhekieli). Tato velmi živá a proměnlivá forma jazyka se běžně používá v ústní komunikaci. Objevuje se ale i v beletrii, je-li zapotřebí vyvolat dojem mluveného jazyka (například v přímé řeči nebo méně formálních pasážích).
Naprosto běžná je též v písemné komunikaci s přáteli, na internetu (sociální sítě, blogy) i při neformální komunikaci v rozhlase či televizi.
Od psané podoby jazyka se mluvená finština liší na mnoha úrovních – řada slov má zjednodušené tvary, což se týká především osobních zájmen a nejpoužívanějších sloves (např. „já jsem“, tedy minä olen, je v mluvené finštině obvykle mä oon).
První osobu množného čísla nahrazuje pasivum, místo tvaru třetí osoby množného čísla se objevuje tvar čísla jednotného. Přivlastňování, které se v psané formě realizuje prostřednictvím přivlastňovacích koncovek, probíhá v mluvené finštině pomocí genitivních tvarů osobních zájmen; srov. taloni × mun talo (můj dům).
Při výslovnosti vypadávají některé hlásky (např. hlásky na konci slova, hláska „d“) a objevují se stažené či různě zkomolené tvary (např. minulla on × v mluvené finštině mullon; tj. „já mám“). Specifická je celá slovní zásoba, která využívá zcela jiného rejstříku a zdaleka nejde jen o vyšší míru užívání expresivních výrazů.
Řada naprosto běžných slov má v mluvené finštině vlastní ekvivalent, často se jedná o přejímku ze švédštiny či angličtiny (např. „peníze“, raha, mohou být v mluvené finštině fyrkka; „jídlo“ – ruoka je safka, „matka“ – äiti je mutsi, „fanoušek“ – ihailija je fani apod.). Jindy jde o funkční zkrácení dlouhého finského slova některou z častých slovotvorných koncovek mluveného jazyka (např. „SMS zpráva“ – tekstiviesti je tekstari; „možnost/příležitost“ – mahdollisuus je mahis; „žvýkačka“ – purukumi je purkka).
Ač jsou v mluvené finštině pozorovatelné některé obecné tendence, žádná jednotná podoba této formy jazyka neexistuje. Výrazně se liší regionálně i mezi mluvčími z různých sociálních či věkových a jiných skupin. Kromě mluvené podoby jazyka existuje ve finštině i specifický slang vlastní určitým zájmovým či profesním skupinám. Někdy se výrazem slang (slangi) označuje i jazyk specifického regionu (např. helsinský slang – Stadin slangi).
Finská nářečí se dělí na východní a západní. Východní a západní oblast se tradičně nelišila jen jazykově, ale i kulturně – gastronomií, odíváním, lidovou architekturou i základními druhy obživy. Nejmarkantnějším jazykovým rozdílem mezi těmito dvěma nářečními oblastmi je podoba psaného „d“ v mluvené řeči – zatímco na západě jej často zastupuje „r“, na východě obvykle odpadá.
Podobně se liší výslovnost „ts“ nebo střídání kmenových souhlásek „lk“ a „rk“. Odlišnosti jsou patrné i na úrovni lexika – například březová metlička do sauny je na západě vihta, zatímco na východě vasta. Jednotlivá finská nářečí, která se obvykle dělí do sedmi regionů, k sobě nicméně mají velmi blízko a jejich mluvčí si bez větších potíží rozumějí.
Nářečí jsou ve Finsku stále živá, v posledních letech navíc zažívají svou renesanci. Vychází v nich literatura, a jsou do nich dokonce pořizovány i překlady – známým případem je překlad komiksových sešitů Kačera Donalda či eposu Kalevala do savoského nářečí. V roce 2001 také začala tradice pořádání mistrovství Finska v mluvení nářečím – jednotlivci či týmy na něm vyprávějí příběhy a odborná porota hodnotí autenticitu a čistotu dialektu.
