Finština
Ve druhé polovině druhého tisíciletí př. n. l. již byli Baltofinové a Sámové zcela odděleni od svých uralských příbuzných a obývali všechny břehy Finského zálivu. Hovořili jazykem nazývaným raná prafinština (varhaiskantasuomi). Ta se někdy kolem roku 1000 př. n. l. rozdělila na prasámštinu a pozdní prafinštinu.
Kolem přelomu letopočtu došlo k dělení prafinštiny na jednotlivé baltofinské jazyky. Z nejstarších ugrofinských vrstev jazyka se ve finštině zachovaly například číslovky, osobní zájmena, základní slovesa, některá označení rodinných příslušníků, částí těla, zvířat a rostlin či slovní zásoba spojená s lovem. Jako častý příklad lexikální podobnosti finštiny s maďarštinou bývá uváděna věta „Živá ryba plave pod vodou.“ (finsky Elävä kala ui veden alla; maďarsky Eleven hal úszik a víz alatt.).
Od 12. století n. l. se území Finska začalo následkem křížových výprav postupně začleňovat do švédského království. Úřední řečí se stala švédština a zemi spravovala švédskojazyčná elita. Finština zůstávala živá a vyvíjela se téměř výlučně jako mluvený jazyk prostého lidu. Nejstarší dochovaná finsky psaná věta pochází až z 15. století a obsahem sdělení je poměrně komická: Mÿnna tachton gernast spuho somen gelen Emÿna daÿda (česky „Rád bych mluvil finsky, ale neumím.“).
Velkou změnu v používání finštiny přinesla až reformace v polovině 16. století a její požadavek na liturgii a základní náboženské texty v jazyce srozumitelném lidu. Turkuský biskup Mikael Agricola, přezdívaný otec finského jazyka, vydal roku 1543 vůbec první knihu ve finštině, kterou byl katechismus Abckiria (Slabikář), a přeložil do finštiny Nový zákon a další díla.
Od této doby se začíná rozvíjet psaná finština, po dlouhou dobu zejména prostřednictvím náboženských textů – překladů bible, kázání či zpěvníků. Základ pro normativní spisovný jazyk vytvořily mluvnice a slovníky ze 17. století. V téže době, roku 1640, je také založena Univerzita v Turku, první finská univerzita a na dlouhou dobu jediné zdejší centrum vzdělanosti a autorské kultury, ve srovnání se Švédskem či jinými evropskými zeměmi nicméně značně provinční.
Roku 1809 se Finsko nově stalo součástí ruské říše. Tato změna zemi poprvé v historii přinesla patřičnou míru autonomie. Konečně se také extenzivně rozvíjí finskojazyčná literatura, což byl jeden z úkolů, které si vytyčilo národní probuzení.
Hojně jsou sbírány a zaznamenávány útvary lidové slovesnosti a Elias Lönnrot z nich sestavuje základní kámen finské kultury, epos Kalevala (1835, 1849).
Od počátku tohoto století se také začal dílem domácích učenců formovat celonárodní jazyk. „Souboj nářečí“ (murteiden taistelu) během kterého se učenci dohadovali, zda má být spisovný jazyk založený na nářečích východních, jejichž obliba stoupala se zaměřením na lidovou slovesnost zachovalou především v těchto oblastech, nebo západních, na kterých stavěla tradiční psaná finština, skončil kompromisem – západní základ se zachoval s tím, že do něj byly implementovány prvky z nářečí východních.
Švédština postupně ztrácela význam nejdůležitějšího jazyka a roku 1863 bylo vydáno nařízení, že do dvaceti let budou oba jazyky rovnoprávné.
Od 19. století se objevuje také stále více finsky píšících autorů, roku 1870 konečně vychází ve finštině první román, a to Seitsemän veljestä (č. Sedm bratří, 1941) od Aleksise Kiviho. Tímto rokem se také datuje počátek období tzv. současné finštiny (nykysuomi).
