Švédština
Dnešní severogermánské jazyky se vyvinuly z praseverštiny (200 – 700 n.l), o níž máme doklady psané runovou abecedou zvanou fuþark, složenou z 24 znaků. Následovala staroseverština (700 – 1350 n.l), zachovaná jak na runových nápisech v mladším fuþarku se 16 znaky, tak především v latince psaných rukopisech. Byl to flektivní jazyk se čtyřmi pády, třemi rody a časováním podle osoby a čísla a měl tři varianty, kterými se hovořilo na východě (Švédsko, Dánsko), na ostrově Gotland a na západě (Norsko, Island a Faerské ostrovy). Ve Skandinávii (dánština, švédština, norština) došlo v pozdějším období k zjednodušení flexe, ostrovní jazyky (faerština a islandština) si původní čtyři pády zachovaly.
Ve 12. století se začala odlišovat dánská a švédská nářečí a od 13. století hovoříme o staré švédštině (fornsvenska). Etabluje se katolická církev a různé církevní řády, díky nimž jazyk přijímá prvky z latiny a řečtiny. Nejstarší památkou psanou latinkou je zákoník Västgötalagen, nejstarší švédský zákoník z oblasti Västergötlandu, jehož fragmenty jsou datovány do roku 1250.
Se vznikem hanzy se zvyšuje vliv dolnoněmčiny. Raně středověká švédština se od současného jazyka lišila výrazně komplikovanějším systémem pádů a rodů i bohatším časováním sloves. Gramatika se v mluveném jazyce i světské literatuře začala v 16. století zjednodušovat a podobat současné švédštině. Ve vysoké literatuře se však starší formy zachovaly ještě déle a v některých dialektech je nalezneme i dnes.
S vynálezem knihtisku a nástupem reformace nastává období nové švédštiny (nysvenska). Zásadní událostí byl nástup krále Gustava Vasy na švédský trůn roku 1523. Král byl silně ovlivněn myšlenkami Martina Luthera a zasadil se o švédský překlad Bible. Nový zákon vyšel v roce 1526, kompletní překlad Bible následoval v roce 1541. Překladatelé pocházeli většinou ze středního Švédska, proto se nářečí této oblasti stala základem pro dnešní standardní švédštinu.
Překlad Bible Gustava Vasy se obecně považuje za vyvážený kompromis mezi starým a moderním jazykem, mezi původní psanou formou a v té době platnou mluvenou verzí jazyka. Díky Bibli Gustava Vasy se jazyk začal stabilizovat, ačkoli pravopis byl do jisté míry nekonzistentní. To se změnilo s vydáváním prvních švédských gramatik v průběhu 17. století. V 18. století vzniká vzdělaná střední třída a rozvíjí se novinářský jazyk. Rozvíjejí se přírodní vědy, v nichž má Švédsko své přední zástupce v Carlovi von Linné a Andersi Celsiovi, a vzniká systematické vědecké názvosloví.
S rozmachem průmyslu, cestování a sportu se ve švédštině promítá vliv angličtiny. V roce 1786 byla založena Švédská akademie (Svenska Akademien), jejímž úkolem bylo pečovat o „čistotu, sílu a vznešenost“ jazyka. Pravopis stále nebyl ustálený, například v psaní velkých písmen. Diskuze o jeho reformě vyvrcholily prvním vydáním pravidel švédského pravopisu v roce 1874. V tomto období se také mění výslovnost a dochází ke změkčení některých souhlásek a souhláskových spojení před předními samohláskami. (OBRÁZEK 3: Bible Gustava Vasy).
S průmyslovou revolucí a urbanizací Švédska, přibližně od přelomu 19. a 20. století, mluvíme o současné švédštině (nusvenska). V literatuře se objevuje mnoho nových autorů, ve společenském životě řada politiků a dalších veřejně vystupujících osob. Ti všichni pomohli formovat současný národní jazyk. Pokud bychom měli určit nějaké zásadní datum pro hranici mezi novou a současnou švédštinou, můžeme za ně považovat rok 1879, v němž vyšel román Červený pokoj (Röda rummet) Augusta Strindberga, jednoho z nejvýznamnějších švédských spisovatelů.
V roce 1906 proběhla na popud ministra školství Fridtjuva Berga radikální reforma pravopisu. Nová pravidla založená na fonologickém principu (psaná podoba slova odráží jeho výslovnost), v jejichž rámci se například ustoupilo od psaní hv- ve slovech jako hvar, hvem (var, vem), ještě více oddálila švédštinu od dánštiny a norštiny. Jazyk se standardizoval a od této reformy se pravidla až na drobné výjimky, jako byly postupný odklon od tvarů plurálu u sloves a menší změny slovosledu, dodnes prakticky nezměnila.
Největší změna přišla ve stylovém posunu od formální psané formy k běžnější mluvené, což vedlo například ke zkrácení tvarů některých sloves (skall – ska, tager – tar), v některých případech se však progresivní tvary mluvené v písemné podobě zatím neprosadily (dem – de, sedan – sen, någon – nån). (OBRÁZEK 4. – August Strindberg)
Největší změna, která ve švédštině v posledních sto letech proběhla, souvisí se společenskými změnami. Jedná se o reformu v oslovování – du-reform. Do počátku 20. století se lidé stejné nebo vyšší společenské vrstvy oslovovali titulem a příjmením, případně, pokud titul a/nebo jméno nebyly mluvčímu známé, použitím her (pane), fru (paní) nebo fröken (slečno).
Lidé nižší společenské vrstvy se oslovovali tykáním du (ty). Na počátku 20. století se začalo oslovovat méně nadřazeným vykáním ni (vy), případně onkáním han, hon (on, ona). Ve velmi liberálním a rovnostářském Švédsku se rozdíly mezi společenskými vrstvami i jedinci začaly v 50. a 60. letech 20. století stírat a tykání se stalo standardem i ve formálních záležitostech.
Mezi Švédy se v současné době vykání používá jen velmi ojediněle, například ve vztahu obchodníka k zákazníkovi, o něco častěji se s ním setkáme ještě ve Finsku. Je pravděpodobné, že faux-pas už nezpůsobíte ani v případě, že budete tykat králi.
